Odsun jako počátek morální pohromy?

Poslední dobou se nejen v Českém Krumlově zvedá vlna hysterie, jakmile kdokoli zapochybuje o adekvátnosti poválečného odsunu sudetských Němců. Stačí nepatrná zmínka o problematičnosti prezidentských dekretů či naprosto scestné vyjádření sudetského bezvýznamného hejhuly a je oheň na střeše. Ihned bezmyšlenkovitě bráníme národní zájmy, zaklínáme se konsekventní oprávněností (rozumněj správností) odsunu, opájíme se dovoláváním na ty zvěrstva co nám Němci provedli. Vzhledem k negativním reakcím na jakoukoli snahu diskutovat o odsunu lze dovodit, že se jedná o téma stále živé, o němž jsou nám v míře nemalé stále předhazovány když ne vysloveně zmatečné a zavádějící, tak alespoň neúplné informace. Za vše jistě hovoří i skutečnost, že předválečné město Český Krumlov bylo převážně německé, ale žádná širší relevantní diskuse o odsunu zde vlastně ani nikdy nezačala.


Na těchto řádkách bych rád upozornil na některé neustále opomíjené skutečnosti vztahující se k vysídlení Němců, na některé permanentně se opakující zavádějící pohledy na poválečný odsun a na neudržitelné myšlenkové kreace, kterých se dopouštějí mnozí zarytí zastánci historické nutnosti a zároveň správnosti plošného vysídlení sudetských němců. Tyto jsou jednou z příčin nemožnosti rozvinout smysluplnější debatu na dané téma bez zbytečného jitření myslí.
Nikdo nepochybuje o poválečné potřebě vyrovnat se s nacistickými zločinci, s lidmi, kteří kolaborovali – tato potřeba byla přirozená, historicky i mravně opodstatněná. Problém bychom měli vidět v metodách jakými se tak dělo, v přijímání principu kolektivní viny na jedné straně a tolerování zjevných brutálních zločinů na straně druhé, dokonce jejich sveřepá obhajoba coby spravedlivé touhy po odvetě.

Neustále slýcháme, že si to sudetští Němci zavinili sami, že vyvlastnění a vysídlení bylo spravedlivou odplatou za jejich kolaboraci. Budiž, ale uvědomíme-li si, že vyhánění, vyvlastnění a další poválečná diskriminace Němců byla prováděna na základě etnických kritérií, na základě kolektivní viny, stěží můžeme hovořit o spravedlnosti. Tato teze je udržitelná snad jen v rámci myšlení tehdy vznikajících „lidových demokracií“. Masové přesuny obyvatelstva nebraly ohled na zásady mezinárodního práva (samozřejmě k tomu přispěly otřesné zkušenosti války a nacistického teroru, ale ani ty by neměly vést k tolerování zločinů), samotná internace osob podezřelých z kolaborace, vyvlastnění i vysídlení probíhalo často bez rozlišení mezi vinnými a nevinnými, mezi aktivními nacisty a ostatními, včetně lidí starých a nemocných, žen a dětí. Němci byli přece označeni za státně nespolehlivé. Navíc zákon z 8. 5. 1946, č. 115 Sb. stanovil, že jednání uskutečněné v době od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945, jehož cílem bylo „přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo směřovalo k spravedlivé odplatě…není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné“. Tento zákon tedy posvětil surové nakládání i s nevinnými lidmi, násilnosti i vraždy na nich spáchané.
K zásadě presumpce neviny se tehdy nepřihlíželo. Žadatel o výjimky (úlevy) z vyvlastnění majetku musel sám dokazovat, že je oprávněnou osobou, tj. že se nijak neprovinil proti ČSR a má tedy nárok na ochranu osoby a majetku. Podle této logiky by tedy bylo namístě po listopadové revoluci vyvlastnit majetek a vyhnat všechny členy komunistické strany – ti si navíc své členství zvolili a jako členové strany se nenarodili. A některé členy, nejlépe namátkou vybrané, bychom při „spravedlivém odsunu“ zabili. Zdá se vám tento princip absurdní, přitažený za vlasy? Mně taky, tak proč nám připadá v pořádku mluvíme-li o sudetských Němcích? Nejsme schopni nahlédnout, že mnozí Němci kolaborovali z prospěchářství, mnozí z čistého strachu a mnozí nekolaborovali vůbec, jen ze strachu nedělali nic navíc? Úplně pomíjím nemálo těch, kteří naopak pomáhali a ne všichni mohli svou aktivitu dokázat. Kdo z nás by v mezních situacích dělal něco nadstandardního? Drtivá většina by nedělala vůbec nic, stejně jako většina Němců a nejsem si zcela jist, že by to mělo být trestně nahlíženo.

Další z excesů, kterých se dopouštíme při jakékoli „debatě“ o odsunu, jsou apely na národní zájmy. Nikdo z relevantních sil v Německu nikdy nevyřkl touhu po vrácení vyvlastněného sudetského majetku, autory těchto nesmyslných požadavků byly nanejvýš obskurní představitelé obskurních, extremistických uskupení. Proč se potom vždy zvedne vlna celonárodní nevole, dokonce na vládní úrovni, je záhadou a jistě nepřispívá ke smysluplné debatě o odsunu a jeho důsledcích. Je to podobné jakoby na výroky našeho pana doktora Sládka reagovala spolková vláda. Vracení majetku je samozřejmě naprostý nesmysl, ale tento požadavek nikdy nevzešel z relevantních míst a domnívám se, že do budoucna ani nevzejde, i z důvodu naprosté neprůchodnosti a nerealizovatelnosti. Podobné hysterie neprospívají ničemu, jen oddalují kladení si následujících otázek, jejichž odpovědi opravdu historii nezmění. Byly nutné oběti lidí, jejichž vinu zpočátku nikdo ani nezjišťoval? Byla možnost tlumit násilné excesy a vraždy při odsunu? Je zaklínání se principem kolektivní viny obhajitelné? Nechci být označován za popírače nacistických hrůz, což prostě nejsem, odsun pokládám v danou dobu za pochopitelnou reakci na válečná zvěrstva, ale ani tento fakt by nás neměl zaslepit a znemožnit nám ptát se, zdali šlo o nutnou sebeobranu národa, o spravedlivou odplatu či o směsici sebeobrany a kruté pomsty. Nacistický okupační teror a jeho důsledky vyvolaly pochopitelný hněv a touhu po odvetě, ta bohužel zasáhla i mnoho nevinných……

A jedna otázka na závěr. Nepřispěla nemožnost trestního postihu osob, které se dopustily násilností a brutalit po květnu 1945, tedy po válce, k malé rezistenci vůči postupné bolševizaci země, k inspiraci mnohým, že zlo nemusí být potrestáno, naopak může být tolerováno?

Tomáš Zunt, občan

Chcete přidat vlastní názor?

Vaše jméno:
Zaslat reakce na email:
Nadpis:
Text:
Ověření:		Pro ověření prosím opište kód z obrázku do tohoto pole

Diskusní příspěvky: