Po celém světě včetně České republiky probíhají v březnu akce vyjadřující solidaritu se zemí, která je již desetiletí okupována komunistickou Čínou a jejímž obyvatelům jsou upírána základní lidská práva. Jednou z těchto akcí je vyvěšování tibetské vlajky, které připadá na 10. březen, na den, kdy bylo v roce 1959 krvavě potlačeno tibetské povstání. K této symbolické podpoře jsme se rozhodli připojit i my – proto bude v tento den v našich oknech viset tibetská vlajka.
Vyvěšení tibetské vlajky je vyjádřením solidarity s národem, který již několik desetiletí žije pod čínskou nadvládou, jemuž jsou upírána jeho základní lidská práva a jehož území s pozoruhodnou kulturní, náboženskou a geografickou zvláštností je po léta systematicky narušováno. V České republice se k tomuto symbolickému aktu připojují již několik let mnohé instituce včetně radnic – těch bude letos již přes 200. Vlající tibetské vlajky nám v tento den připomínají, že totalitní společnosti nevymřely, a že v mnoha zemích je stále právo na svobodu slova, právo svobodného pohybu nebo právo na vzdělání jen nesplněným přáním většiny obyvatel.
I když se jedná „jen“ o symbolické gesto, je velmi potřebné si neustále připomínat různé podoby bezpráví. A to i v případě (či právě proto), že současná geopolitická situace tomu příliš nenahrává, a že se jedná o zemi velmi vzdálenou. Čína se stává velmi důležitým hráčem na poli světové politiky a ekonomiky a tomu odpovídá i vzrůstající nebezpečí možného zapomnění na utrpení tohoto národa. Zvlášť my s vlastní totalitní zkušeností bychom neměli zapomínat na porušování lidských práv, ať se děje kdekoliv. Vyjádření podpory tibetskému lidu je navíc podporou úsilí za lidská práva vedeného nenásilnými prostředky. Vyvěšení tibetské vlajky je v neposlední řadě také gestem, které je v zájmu nás všech. Budeme-li přehlížet jakékoliv bezpráví, může se lehce stát, že se jednou ocitneme na prahu zapomnění a nebudeme mít žádné obranné látky proti totalitám jakéhokoli druhu…
Co se vlastně v Tibetu děje?
V padesátých letech vtrhla do Tibetu, tehdy nezávislé země, vojska čínské lidově osvobozenecké armády. Čína začala okamžitě budovat strategické silnice vedoucí do Tibetu a posilovala v této budhistické zemi své vojenské a policejní jednotky. Nátlak na tibetskou vládu a represe obyčejných Tibeťanů se každým rokem stupňovaly a tato velmi agresivní protitibetská politika nakonec vedla 10. března 1959 k povstání tibetského lidu, které bylo krvavě potlačeno. Tibet musel opustit i jeho duchovní vůdce dalajlama, který dodnes – jako mnozí další – žije v indickém exilu.
Během vojenského vpádu a v důsledku potlačení povstání zemřelo 80 000 Tibeťanů, přes milion jich zemřelo ve věznicích, pracovních táborech nebo při hladomoru. Alarmující je, že i přes určité uvolnění probíhající od 80. let, útlak Tibeťanů a ničení jejich země přetrvává. Každým rokem utíkají ze země velmi nebezpečnou cestou přes Himaláje tisíce Tibeťanů. Z více něž 6000 klášterů, chrámů a svatyní zůstalo pouhých třináct. Trvale jsou omezena či úplně znemožněna základní práva tibetského národa na svobodu vyjadřování, užívání mateřského jazyka, náboženství, pohybu, drastickým způsobem je regulována porodnost, nemluvě o politických vězních, kterým byli před nedávnem potvrzeny nebo dokonce prodlouženy tresty…
O citlivosti v přístupu čínských představitelů k různým otázkám národnostních práv svědčí mimo jiné i nedávný apel na odstranění děkovné desky Tchajwanu, který se finančně podílel na opravě českokrumlovského Plášťového mostu po předloňských povodních.
Oficiální stanovisko tiskové mluvčí velvyslanectví ČLR k „problematice“ vyvěšování tibetské vlajky najdete ZDE.
Redakce (ICOS, Náměstí Svornosti 2, Český Krumlov)
