Mezi osobnostmi Českokrumlovska na OIS uveden není. A přesto právě tento kraj nad jiné miloval, propagoval jej a v jeho textech v Lidových novinách zmínka o regionu nikdy nechyběla. I proto jsem si v LN 5. března 2004, dovolil zveřejnit text „Jiří Ruml, člověk nejčlověčtější“. On takový opravdu byl a jižní Čechy, tedy nejen Český Krumlov, mu mnoho dluží.
Častokrát jsem za Jiřího posílal Poslední slovo do Lidových novin, a to vždy, když trávil pár dnů na své milované chalupě nedaleko Českého Krumlova. Tu ostatně znám stejně důvěrně, jako mnozí bývalí příslušníci StB. Přes těžké období posledních dvaceti let před zhroucením komunistického režimu, se ve sloupcích Jiřího, v jeho Posledních slovech nikdy neobjevila nenávist, závist či zloba. Zlobil se vždy jen sám na sebe.
Přesto jsem pár dnů před Jiřího smrtí musel číst v nejrůznějších médiích odkazy na jeho komunistickou minulost, obvinění, která po jeho smrti ještě eskalovala. To v době, kdy nejrůznější postkomunističtí prominenti ovládají ekonomiku země a často ve spojení s bývalými kmenovými zaměstnanci StB režírují pro demokratickou zem neuvěřitelné podvody. Jsou to komunisté sedmdesátých a osmdesátých let, bezpáteřní kariéristé, kteří se nikdy svého rudého znamení nezbaví. Přesto vadí málokomu, i když budou škodit po celý zbývající život. O jejich minulosti se hovoří velmi decentně, i když ideál je pro ně pojem naprosto neznámý. Ten ideál, který v životě Jiřího Rumla sehrál tragickou roli.
Oběť ideálů
Jiří vyrostl v dělnické čtvrti Plzně a stejně jako mnozí jiní, právě ideálům podlehl a to v době velmi hektické, v padesátých letech. I když jsem sám vyrostl v prostředí diametrálně odlišném a nikdy jsem podobnou diagnózou netrpěl, mám pro komunisty tohoto období pochopení. Euforie a víra v lepší budoucnost měla z čeho vyvěrat. Nikdo přeci nemohl vstupovat do strany s plným vědomím, že to bude ona, kdo v následujících letech bude bezostyšně požírat vlastní děti. A dělnické prostředí jen podpořilo naivitu lidí léta toužících po sociálně spravedlivé společnosti, fantasmagorismu části poválečné Evropy.
Navíc Jiří po roce 1968 v očistci komunistické pomsty vše napravil a nikdy si na těžký osud nestěžoval. Naopak. Byl si plně vědom, že řada jeho stranických souputníků prožila daleko větší peklo, zcela srovnatelné s osudy oponentů komunismu v těchto letech.
S vášnivým houbařem Jiřím jsme často v lesích na Českokrumlovsku probírali první poslední. A ve stínu stromů mi tento vzácný člověk a přítel vysekl poklonu, na kterou nikdy nezapomenu. Tehdy mi řekl: „Vážím si tě, protože jsi se komunistům dokázal vždy postavit. Já jsem sice seděl v komunistickém kriminále, ale za své členství v komunistické straně jsem měl sedět nejméně dvakrát tak dlouho. To již nikdy nenapravím.“
V tom byla velikost Jiřího a několika dalších, kteří svou chybu včas poznali a já měl čest je znát.. Ale právě tato velikost se v médiích neobjevovala, je svým způsobem nepohodlná i dnes. Je nepohodlná bývalým posluhovačům režimu, je nepohodlná většině národa, který měl klapky na očích. Oni byli jenom komunisty z donucení, chtěli dělat svou práci. Nejlépe by bylo dohodnout se, že v této zemi žádný komunista nežil. Vše by mohl posvětit parlament nějakým vhodným prohlášením, vítáno by jistě bylo i jeho uzákonění…
Jiří si však své pochybení na rozdíl od těchto farizejů plně uvědomoval a polovinu svého života zasvětil jeho odčinění. Byl jedním z mála mých přátel s nějakou komunistickou minulostí a to ne proto, že se snažil o nápravu, ale proto, že byl člověkem doslova nejčlověčtějším, vnímavým a vzhledem ke svým životním zkušenostem i tolerantním ke svému okolí. Přesto jsem přesvědčen, že se za svůj život nemusí stydět. A to možná na rozdíl od těch, kteří mu ve svých fejetonech životní pochybení nezapomněli připomenout často nevybíravým způsobem. Zbytečně. O svých hříších věděl velmi dobře a vzal si je sebou. Žil ale přesto přese všechno život, za který se nikdy a nikde stydět nebude muset. A to ví každý, kdo měl čest jej znát.
Vladimír Zunt, Český Krumlov
